Finanční arbitr vydal první rozhodnutí ve sporu o ...

Finanční arbitr vydal první rozhodnutí ve sporu o poplatek

Finanční arbitr dne 29. 4. 2013 vydal první nález ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu/správu úvěru; v rozhodnutí konstatoval, že instituce je povinna poplatek vrátit a zaplatit pokutu podle zákona o finančním arbitrovi. Proti nálezu finančního arbitra může kterákoli strana sporu podat odůvodněné námitky, o kterých znovu rozhoduje finanční arbitr v námitkovém řízení. Pokud není strana sporu s výsledkem řízení o námitkách spokojena, může rozhodnutí finančního arbitra napadnout žalobou u soudu. Soud žalobu zamítne nebo svým rozhodnutím nahradí rozhodnutí finančního arbitra.

Protože nebylo řízení dosud pravomocně skončeno, nebude finanční arbitr uveřejňovat žádné informace o kterékoli straně sporu.

Finanční arbitr na základě shromážděných podkladů, kterými byly úvěrová smlouva, obchodní podmínky, sazebník, výpisy z účtů, vyjádření stran sporu, důkazní prostředky předložené stranami sporu (rozsudky českých i zahraničních soudů, stanoviska Soudního dvoru EU, atd.) posuzoval platnost smluvního ujednání o poplatku. Při posuzování finanční arbitr postupoval podle relevantní právní úpravy, kterou jsou zejména obchodní a občanský zákoník, zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, finanční arbitr vycházel i z relevantní konstantní judikatury tuzemských obecných soudů nebo Ústavního soudu.

V tomto konkrétním řízení pak finanční arbitr dospěl k závěru, že ujednání o poplatku je neplatné pro jeho neurčitost podle § 37 občanského zákoníku, neboť jak v nálezu konstatuje:

„…Navrhovatel a Instituce jako smluvní strany zkoumaného závazkového vztahu srozumitelně projevili svou vůli uzavřít mj. i část Smlouvy o úvěru představující dohodu o spravování úvěru, avšak již tuto vůli neprojevili určitě co do obsahu takového závazku. Ač po provedeném výkladu finanční arbitr dospěl k závěru, že pod pojem spravování úvěru lze podřadit konkrétní bankovní služby poskytované Institucí, současně finanční arbitr dospěl k závěru, že závazek k poskytování takových bankovních služeb byl v tomto případě sjednán samostatně a vedle ujednání o spravování úvěru.

Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení § 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité…“.

Předmět sporu považuje finanční arbitr za velmi složitou právní matérii, navíc dosud bez ustálené rozhodovací praxe soudů. Aby finanční arbitr dostál své povinnosti rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem o finančním arbitrovi a zvláštními právními předpisy, musel finanční arbitr v průběhu řízení opakovaně navrhovatele i instituci vyzývat k vyjádření a předložení podkladů.

Vydání prvního nálezu ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu/správu úvěru neznamená, že všechny další případy budou posuzovány shodně.

Pokud jde o další spory, kterých se v současnosti vedou více než tři stovky, bude finanční arbitr postupovat vždy tak, aby zjistil skutečný stav věci v souladu se zákonem o finančním arbitrovi a zvláštními právními předpisy. To znamená, že stejně jako v tomto sporu bude v každém jednotlivém případě finanční arbitr pečlivě zkoumat smluvní dokumentaci, vypořádá se s námitkami obou stran sporu a na základě shromážděných podkladů a jejich posouzení rozhodne.

Finanční arbitr považuje tuto tiskovou zprávu za vyčerpávající a nepovažuje za vhodné do pravomocného skončení řízení věc dále komentovat.