Finanční arbitr rozhodl v řízení o vrácení poplatk...

Finanční arbitr rozhodl v řízení o vrácení poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru vedeném proti další instituci

Finanční arbitr rozhodl v řízení o vrácení poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru vedeném proti další instituci

Dne 13. 12. 2013 vydal finanční arbitr nález ve sporu o poplatek za využívání a správu úvěru, ve kterém rozhodl o zamítnutí návrhu navrhovatele na vrácení poplatků za využívání a správu úvěru, které navrhovatel zaplatil příslušné instituci za dobu trvání dvou úvěrových vztahů.
Rozhodnutí není dosud pravomocné, neboť proti nálezu finančního arbitra může kterákoli strana sporu podat odůvodněné námitky, o kterých znovu rozhoduje finanční arbitr v námitkovém řízení. Pokud strana sporu, která námitky podala, není s výsledkem řízení o námitkách spokojena, může rozhodnutí finančního arbitra napadnout žalobou u soudu. Soud žalobu zamítne nebo svým rozhodnutím nahradí rozhodnutí finančního arbitra.
Finanční arbitr v řízení postupoval v souladu se zákonem o finančním arbitrovi a zvláštními právními předpisy. Finanční arbitr ve svém rozhodnutí zohlednil veškerá tvrzení a vyjádření účastníků řízení a pečlivě zkoumal důkazní prostředky nejen předložené stranami sporu na podporu jejich tvrzení, ale též shromážděné na vyžádání finančního arbitra. Finanční arbitr byl v průběhu řízení nucen opakovaně navrhovatele i instituci vyzývat k vyjádření a předložení podkladů tak, aby zjistil skutečný stav věci a dostál své povinnosti rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s právními předpisy.
Jelikož podstatou řešeného sporu byla otázka platnosti smluvních ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru, která byla explicitně obsažena ve dvou úvěrových smlouvách, finanční arbitr posuzoval zejména text příslušných úvěrových smluv, obchodní podmínky a sazebníky instituce, a to s přihlédnutím k odpovídající právní úpravě, kterou v dané věci představuje zejména obchodní a občanský zákoník a zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Finanční arbitr přihlédnul též k relevantní konstantní judikatuře tuzemských obecných soudů nebo Ústavního soudu a rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, resp. Evropského soudního dvora. K prokázání některých skutečností si finanční arbitr vyžádal zejména výpisy z účtů a výtahy z interních evidencí instituce.
Při posuzování platnosti smluvního ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru pak finanční arbitr především zkoumal, zda jsou příslušná ujednání úvěrových smluv srozumitelná a určitá, zda se nepříčí zákonu či dobrým mravům a zda splňují veškeré požadavky kladené na smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách.
Finanční arbitr dospěl k závěru, že již z volby a řazení použitých slov v textu příslušných úvěrových smluv, ve kterých se navrhovatel zavázal „plně splatit" mimo jiné „poplatek za využívání a správu úvěru" lze dovodit, že: „...podstatou příslušných smluvních ujednání je stanovení části ceny za využívání peněžních prostředků (tedy úvěru čerpaného navrhovatelem) fixním poplatkem (vedle samotných úroků) a současného ocenění služby spočívající ve správě úvěrového vztahu, a povinnost Navrhovatele takto stanovenou složenou cenu zaplatit. Příslušná smluvní ujednání tedy obsahují slova a slovní spojení, jejichž význam je v současné společnosti běžně znám a užíván".
Za účelem posouzení určitosti smluvního ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru, tedy zda za poplatek navrhovatel vůbec mohl dostávat nějakou protihodnotu, pak finanční arbitr vzhledem ke zjevné účelovosti tvrzení navrhovatele i instituce vycházel z představy průměrného spotřebitele definovaného na úrovni práva Evropské unie s přihlédnutím k sociálním, kulturním a jazykovým podmínkám panujícím na území České republiky.
Finanční arbitr pak dospěl k závěru, že „...průměrný spotřebitel v pozici úvěrového dlužníka aktivně řídí svou finanční situaci, má zájem svůj dluh uhradit vždy řádně a včas, a chce předcházet případným sankcím. Průměrný spotřebitel si je zároveň vědom skutečnosti, že úvěr je úplatný produkt, tedy že půjčí-li se peněžní prostředky, je povinen je věřiteli vrátit a zároveň za využívání těchto prostředků zaplatit věřiteli odměnu ... S ohledem na provedený sémantický výklad pojmu využívání a správa úvěru vychází finanční arbitr z premisy, že průměrný spotřebitel je srozuměn s tím, že v případě hrazení Poplatků (poplatku za využívání a správu úvěru) platí Instituci jak úplatu za využívání peněžních prostředků, tak za služby spočívající ve správě úvěru. V rámci správy úvěru pak průměrný spotřebitel zpravidla očekává, že úvěrový věřitel se bude o úvěrový vztah starat a bude o něj pečovat tak, že po dlužníkovi nebude požadovat vynaložení nepřiměřeného úsilí nebo dalších nákladů v průběhu úvěrového vztahu, a současně tak, aby úvěrový dlužník měl k dispozici dostatek informací pro řádné plnění svého dluhu a aby v průběhu úvěrového vztahu nedocházelo k nenadálým situacím, které by byly ke škodě dlužníka, a že vyjde dlužníkovi v případě, že nenadálá situace přece jen nastane, při jejím řešení vstříc."
Finanční arbitr v řízení shledal, že navrhovatel čerpal peněžní prostředky ve sjednané výši, tedy že využíval příslušné úvěry, a že mu instituce poskytovala též vybrané služby odpovídající službám, které očekává průměrný spotřebitel jako protihodnotu poplatku za využívání a správu úvěru. Poplatek za využívání a správu úvěru je proto smluvní ujednání určité a současně není v rozporu s dobrými mravy z důvodu neexistence protiplnění. Stejně tak výše poplatků vzhledem k výši čerpaných úvěrů, délce trvání smluvních vztahů, sjednaným úrokům a současným cenám hovorného, poštovného a služeb informačních technologií, tedy služeb, které jsou se správou úvěru nutně spojeny, není v rozporu s dobrými mravy.
Jelikož navrhovatel v řízení označil smluvní ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru za ujednání nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách podle ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku, musel se finanční arbitr zabývat též touto otázkou. Finanční arbitr konstatoval, že: „závazkem Instituce z Úvěrových smluv bylo nejen poskytnutí Úvěrů, ale též poskytování dalších služeb s Úvěry souvisejících... finanční arbitr [považuje] tento složený závazek za předmět plnění Úvěrových smluv. Stejně tak nahlíží finanční arbitr na úrok jako na sjednanou cenu Úvěrů (její první složku) a na Poplatky jako na úplatu za využívání Úvěrů na straně jedné (tedy druhou složku sjednané ceny úvěrů) a současně cenu plnění za další služby poskytované v souvislosti s Úvěry (správu úvěrů) na straně druhé. Finanční arbitr proto musí konstatovat, že není oprávněn posuzovat přiměřenost těchto smluvních ujednání s poukazem na ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku." Ustanovení §56 odst. 2 občanského zákoníku totiž zapovídá přezkoumávat přiměřenost smluvních ujednání upravujících předmět plnění smlouvy a cenu plnění.
Finanční arbitr po důkladném uvážení věci neshledal důvody pro vyslovení neplatnosti smluvních ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru, a to z žádných navrhovatelem tvrzených ani jiných důvodů. Jelikož byly podle názoru finančního arbitra poplatky za využívání a správu úvěru stranami sporu sjednány platně, instituce se bezdůvodně neobohatila na úkor navrhovatele a není povinna poplatky navrhovateli vrátit.
Výše uvedené závěry však neznamenají, že další obdobné spory budou rozhodovány shodně. Naopak, jak finanční arbitr opakovaně informuje veřejnost, bude v každém dalším sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu/správu úvěru postupovat individuálně tak, aby zjistil skutečný stav věci s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, shromáždil veškeré relevantní podklady, vypořádal se se všemi tvrzeními a námitkami účastníků řízení a pečlivě prozkoumal veškeré důkazní prostředky, zejména pak relevantní smluvní ujednání týkající se příslušného poplatku za vedení úvěrového účtu/správu úvěru.

Úplné znění nálezu finančního arbitra je k dispozici zde.