Jak finanční arbitr veřejnost informoval v tiskové zprávě ze dne 17. 7. 2013, vydal v řízení vedeném pod reg. č. 107/SU/2012 dne 15. 7. 2013 nález ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, ve kterém zamítl návrh navrhovatele na vrácení zaplacených poplatků.
Navrhovatel podal proti zamítavému nálezu v zákonem stanovené lhůtě námitky, o nichž finanční arbitr rozhodl dne 29. 10. 2013, kdy svým rozhodnutím námitky zamítl a nález potvrdil. Pokud nebude kterákoli ze stran sporu s výsledkem řízení o námitkách spokojena, může rozhodnutí finančního arbitra v dvouměsíční lhůtě napadnout žalobou u soudu. Soud žalobu zamítne nebo svým rozhodnutím nahradí rozhodnutí finančního arbitra.
K řízení o námitkách finanční arbitr uvádí podrobněji následující.
Navrhovatel v námitkách neuvedl žádné nové skutečnosti, které nemohl uplatnit dříve, ani neoznačil a nepředložil nové důkazy a důkazní prostředky. Text námitek se téměř shoduje s vyjádřením navrhovatele předloženým v průběhu řízení před vydáním nálezu.
Finanční arbitr přesto vzhledem ke složitosti případu co do předmětu řízení a významu řešené otázky v řízení o námitkách opětovně detailně právně posoudil zjištěný skutkový stav a doplnil vypořádání se zásadními, byť opakovanými, navrhovatelovými námitkami.
Finanční arbitr se mimo jiné vypořádal s opětovným tvrzením navrhovatele, že smluvní ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Finanční arbitr opakuje, že „…absence vyčerpávajícího jazykového vyjádření složeného závazku neznamená a priori jeho nesrozumitelnost nebo neurčitost, pokud lze jeho skutečný význam a obsah dovodit výkladem“.
Finanční arbitr příslušná výkladová pravidla v řízení aplikoval právě s ohledem na nedostatečné slovní vyjádření poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, přičemž učinil tak plně v souladu s ustálenou judikaturou, která nahlíží na ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku tak, že toto ustanovení přímo předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a právě pro takový případ toto zákonné ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem.
Finanční arbitr však ani po opakovaném posouzení věci neshledal důvody pro vyslovení neplatnosti poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, a to ani pro jeho případnou nesrozumitelnost, ani pro neurčitost.
Finanční arbitr v průběhu řízení o námitkách, nikoli však na základě námitek navrhovatele, ale v souvislosti s dalšími projednávanými případy, přezkoumal a upřesnil představu průměrného spotřebitele o rozsahu služeb, které jsou obsahem předmětného smluvního ujednání, avšak ani toto změněné nahlížení na rozsah služeb nezměnilo obecnou právní kvalifikaci smluvního ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru.
Finanční arbitr již v nálezu konstatoval, že průměrný spotřebitel v pozici úvěrového dlužníka očekává, že bude od věřitele dostávat informace o stavu úvěrového vztahu, zejména informaci o tom, kolik mu ještě zbývá zaplatit a kolik již na úvěr reálně zaplatil, a to jak na jistině, tak na úrocích a dalších sjednaných poplatcích. Frekvence poskytování těchto informací se pak odvíjí od charakteru smluvního vztahu, délce jeho trvání a v neposlední řadě též zájmu úvěrového dlužníka. Ačkoli je pro průměrného spotřebitele rozhodující především obsah těchto informací, finanční arbitr je toho názoru, že zvolený prostředek by měl spotřebiteli zajistit, aby obdržené informace byly průkazné a aby s nimi mohl dále nakládat, zejména je uchovat tak, aby se na ně spotřebitel mohl kdykoli odvolat ve vztahu k věřiteli nebo třetím osobám.
V posuzovaném případě pak finanční arbitr přehodnotil otázku inkasa, jehož přínos pro dlužníka finanční arbitr vnímá především v tom, že věřitel sám ohlídá datum splátky a současně zajistí její provedení tak, aby se dlužník v případě, že má k dispozici dostatek peněžních prostředků pro úhradu splátky, nedostal do prodlení se splácením úvěru a předcházel tak případným sankcím ze strany věřitele. Ačkoli inkaso podle názoru finančního arbitra obecně představuje službu, kterou by instituce mohla poskytovat jako protihodnotu poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, v posuzovaném případě tomu tak není v důsledku jejího samostatného zpoplatnění institucí v příslušném sazebníku.
Navrhovatel v námitkách dále mimo jiné uvedl, že předmětem posouzení nemá být částka 49 Kč za měsíc, nýbrž částky v řádu tisíců korun, které navrhovatel a další spotřebitelé v průběhu času na poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru zaplatili. Finanční arbitr tuto námitku shledal jako účelovou, neboť poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru byl navrhovatelem placen měsíčně a je proto relevantní zkoumat (což také finanční arbitr učinil), jaký objem služeb poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru odpovídá právě s ohledem na měsíční bázi. V řízení pak bylo zjištěno, že většina identifikovaných služeb byla nebo by bývala Institucí navrhovateli poskytnuta dokonce častěji než v měsíční periodě. Přepočítání sjednané měsíční platby na celé období trvání smluvního vztahu pak samozřejmě znamená, že konečné číslo se bude vzhledem k délce trvání úvěrových vztahů, která se pohybuje obvykle v horizontu několika let, vždy pohybovat v řádu stovek až tisíců korun. Finanční arbitr však paušální částku měsíčně za všechny institucí poskytované služby nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy, stejně tak vzhledem k výši čerpaného úvěru, měsíční sazbě poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, délce trvání úvěrového vztahu a objemu institucí opakovaně nabízených a poskytovaných služeb nepovažuje ani částku převyšující tisíc korun, kterou navrhovatel žádal v řízení vrátit zpět, za rozpornou s dobrými mravy.
Úplné znění rozhodnutí o námitkách je k dispozici zde.
© 2024 Kancelář finančního arbitra | všechna práva vyhrazena