Finanční arbitr částečně vyhověl navrhovateli ve s...

Finanční arbitr částečně vyhověl navrhovateli ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěr

Finanční arbitr částečně vyhověl navrhovateli ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěr

Finanční arbitr vydal dne 3. 12. 2013 další nález ve sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, ve kterém částečně vyhověl navrhovateli, tzn. nařídil instituci vrátit navrhovateli část zaplacených peněžních prostředků, ve zbytku pak návrh navrhovatele zamítl. Finanční arbitr současně podle ustanovení § 17a zákona o finančním arbitrovi uložil instituci sankci v zákonem stanovené výši 15.000,- Kč.
Rozhodnutí není dosud pravomocné, neboť proti nálezu finančního arbitra podaly obě strany sporu námitky, o kterých rozhoduje finanční arbitr v námitkovém řízení. Pokud některá ze stran sporu nebude s výsledkem řízení o námitkách spokojena, může rozhodnutí finančního arbitra napadnout žalobou u soudu. Soud žalobu zamítne nebo svým rozhodnutím nahradí rozhodnutí finančního arbitra.
Finanční arbitr v řízení postupoval v souladu se zákonem o finančním arbitrovi a zvláštními právními předpisy. Finanční arbitr vážil veškerá tvrzení účastníků řízení a pečlivě zkoumal shromážděné důkazní prostředky. Finanční arbitr v průběhu řízení opakovaně vyzýval navrhovatele i instituci k dalšímu vyjádření a předložení podkladů (mimo jiné výpisů z účtů a výstupů z interních evidencí instituce) tak, aby zjistil skutečný stav věci a dostál své povinnosti rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s právními předpisy.
Pro vyřešení sporu bylo zásadní zodpovězení otázky platnosti smluvního ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, jehož výše však není výslovně uvedena v příslušné úvěrové smlouvě. Finanční arbitr proto posuzoval vedle textu vlastní úvěrové smlouvy obchodní podmínky a zejména pak sazebníky instituce, které určují výši poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru. Finanční arbitr smluvní dokumentaci posuzoval s přihlédnutím k odpovídající právní úpravě, kterou v dané věci představuje zejména obchodní a občanský zákoník a zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Finanční arbitr přihlédl též k relevantní konstantní judikatuře tuzemských obecných soudů nebo Ústavního soudu a rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, resp. Evropského soudního dvora.
Finanční arbitr zjistil, že v průběhu 4 let od uzavření úvěrové smlouvy, kdy celková doba trvání smluvního vztahu byla sjednána v délce 7 let, instituce zvýšila cenu poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru třikrát, a to vždy formou jednostranné změny sazebníku.
Odhlédně-li finanční arbitr od skutečnosti, že možnost jednostranně měnit spotřebitelskou smlouvu je odůvodněna především u smluv s delší dobou trvání, zejména pak u smluv uzavíraných na dobu neurčitou, kdy mnohdy nelze po jejích účastnících spravedlivě požadovat, aby byli dlouhodobě vázáni smluvním ujednáním, které by se po uplynutí určitého času mohlo ukázat jako značně nevýhodné nebo nevyhovující, finanční arbitr smluvním stranám neupírá právo si v souladu se zásadou smluvní volnosti sjednat případné jednostranné změny smlouvy.
Jendostranné změny spotřebitelské smlouvy však musí splňovat určité podmínky, kterými jsou především výslovné stanovení transparentních a pádných důvodů pro jednostranné změny a způsobu jejich provádění přímo ve smluvní dokumentaci tak, aby spotřebitel mohl převídat nebo si mohl alespoň představit, kdy k takovým změnám může za trvání smluvního vztahu dojít, a aby mohl posoudit, zda chce do takového smluvního vztahu vůbec vstoupit, a dále reálnou možnost spotřebitele na provedené a jemu nevyhovující změny bez sankce reagovat.
Zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru zároveň neobsahuje žádná speciální ustanovení, která by konkretizovala, jak má probíhat případná jednostranná změna úvěrové smlouvy (jako činí například zákon o platebním styku ve vztahu k rámcové smlouvě o platebních službách) ani žádné úlevy z výše uvedených požadavků na jednostranné změny smlouvy. Naopak, tento zákon výslovně stanoví, že případná změna roční procentní sazby nákladů, jejíž součástí musí být vždy i poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, nesmí být závislá pouze na vůli věřitele.
Smluvní dokumentace, se kterou se navrhovatel na počátku smluvního vztahu seznámil a s níž vyslovil podpisem úvěrové smlouvy svůj souhlas, však nesplňuje ani jednu z výše uvedených podmínek. Oprávnění instituce jednostranně měnit sazebník proto nebylo sjednáno tak, aby vyhovalo zákonným požadavkům na smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách ani ve smlouvách, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, a finančnímu arbitrovi nezbývalo než konstatovat, že institucí provedené změny byly ve vztahu k navrhovateli neúčinné.
Finanční arbitr dále posuzoval platnost smluvního ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru jako takového, zejména, zda byl poplatek sjednán srozumitelně a určitě, zda se nepříčí zákonu či dobrým mravům a zda splňuje veškeré požadavky kladené na smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách.
Finanční arbitr sémantickým výkladem dospěl k závěru, že příslušné smluvní ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru je smluvní ujednání srozumitelné, neboť neobsahuje výrazy ani slovní spojení, které by nebyly ve společnosti běžně známy nebo užívány. Za účelem posouzení určitosti smluvního ujednání, tedy zda za poplatek navrhovatel vůbec mohl dostávat nějakou protihodnotu, pak finanční arbitr vycházel z představy průměrného spotřebitele definovaného na úrovni práva Evropské unie s přihlédnutím k sociálním, kulturním a jazykovým podmínkám panujícím na území České republiky.
Finanční arbitr dospěl mimo jiné k závěru, že „...průměrný spotřebitel v pozici úvěrového dlužníka aktivně řídí svou finanční situaci, má zájem svůj dluh uhradit vždy řádně a včas, a chce předcházet případným sankcím...". Průměrný spotřebitel proto „očekává, že bude od věřitele dostávat informace o stavu úvěrového vztahu, zejména informaci o tom, kolik mu ještě zbývá zaplatit a kolik již na úvěr reálně zaplatil, a to jak na jistině, tak na úrocích a dalších sjednaných poplatcích... Správa úvěru nebo vedení úvěrového účtu se podle představy průměrného spotřebitele projevuje i při splácení úvěru, a to v podobě větší než běžné a nezbytně nutné součinnosti věřitele při převzetí splátek od dlužníka... Průměrný spotřebitel [dále] od věřitele, který pro něj jako úvěrového dlužníka bude řádně spravovat úvěr, očekává, že jej bezodkladně upozorní na skutečnost, že se dostal do prodlení, a to zejména tehdy, kdy si dlužník prodlení není vědom... [zároveň] počítá s tím, že mu věřitel sdělí přesnou částku, kterou má k určitému datu zaplatit, aby ji nemusel sám počítat za situace, kdy se tato částka v případě prodlení mění denně a kdy její výše nemusí být vždy s ohledem na sjednaný způsob úročení průměrným spotřebitelem snadno dopočitatelná ... správa úvěru ... [pak] v sobě zahrnuje i provádění změn ve smluvní dokumentaci vyvolaných změnami v osobních a korespondenčních údajích dlužníka, v jeho osobním statusu apod., a to opět bez vynaložení zvláštního úsilí nebo dodatečných nákladů ze strany úvěrového dlužníka".
V řízení bylo zjištěno, že instituce navrhovateli vedle úvěru poskytovala též některé služby související s čerpáním úvěru, které odpovídají službám, jež očekává průměrný spotřebitel jako protihodnotu poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru. Poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru je proto smluvní ujednání určité a současně není v rozporu s dobrými mravy z důvodu neexistence protiplnění. Stejně tak výše poplatku sjednaná na počátku smluvního vztahu není vzhledem k obsahu poskytovaných služeb a současným cenám hovorného, poštovného a služeb informačních technologií, tedy služeb, které jsou se správou úvěru nutně spojeny, v rozporu s dobrými mravy.
Jelikož navrhovatel v řízení označil smluvní ujednání o poplatku za využívání a správu úvěru za ujednání nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách podle ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku, musel se finanční arbitr zabývat též touto otázkou. Finanční arbitr konstatoval, že: „závazkem Instituce ze Smlouvy o úvěru bylo nejen poskytnutí Úvěru, ale též poskytování dalších služeb s Úvěrem souvisejících ... finanční arbitr [proto považuje] tento složený závazek za předmět plnění Smlouvy o úvěru. Stejně tak nahlíží finanční arbitr na úrok jako sjednanou cenu Úvěru a na Poplatek za vedení Úvěrového účtu jako cenu plnění za další služby poskytované v souvislosti s Úvěrem. Finanční arbitr proto musí konstatovat, že není oprávněn posuzovat přiměřenost těchto smluvních ujednání s poukazem na ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku." Ustanovení § 56 odst. 2 občanského zákoníku totiž zapovídá přezkoumávat přiměřenost smluvních ujednání upravujících předmět plnění smlouvy a cenu plnění.
Finanční arbitr po důkladném uvážení věci neshledal důvody pro vyslovení neplatnosti poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, a to z žádných navrhovatelem tvrzených ani jiných důvodů. Jelikož však jednostranné změny sazebníku nebyly vůči navrhovateli účinné, instituce se co do výše rozdílu mezi původně sjednanou výší poplatku za vedení úvěrového účtu / správu úvěru a skutečně zaplacenými částkami bezdůvodně obohatila na úkor navrhovatele, a je proto povinna navrhovateli odpovídající částku vrátit.
Bez ohledu na výše uvedené závěry bude finanční arbitr v každém dalším sporu o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru postupovat individuálně tak, aby zjistil skutečný stav věci závisející na konkrétních okolnostech toho kterého případu a aby shromáždil a pečlivě prozkoumal veškeré relevantní podklady a důkazní prostředky.
Obdobné spory o poplatek za vedení úvěrového účtu / správu úvěru, tedy ani ty řešené v řízeních vedených proti téže instituci, proto nemusí být a bez dalšího ani nebudou rozhodovány shodně. Úplné znění nálezu finančního arbitra je k dispozici zde.

Úplné znění nálezu finančního arbitra je k dispozici zde.